Přelud svíčky

Je to už čtyřicet let,co jsem šla jako čtrnáctiletá na hřbitov.Maminka tam má rodiče a zasadila na hrob květiny.Bylo velké sucho,tak jsem je měla zalít.Když jsem měla práci hotovou,procházela jsem se po hřbitově.V urnovém háječku mě zaujala fotografie malé holčičky a její pěkný hrob se zapálenou svíčkou.Nevysvětlím vám proč,ale tu svíčku jsem vzala a dala na sousední neudržovaný hrob.Jenže v noci jsem tu zapálenou svíčku viděla za svým oknem.Nikdo jí tam nemohl držet,bydlíme vysoko,musela být opravdu ve vzduchu.Řekla jsem si,že se mi to asi zdálo,ale druhou noc mě "cosi"probudilo a já tu svíčku spatřila znovu.Byla tam i třetí den!A to už jsem se bála.Rychle jsem vzbudila maminku.Ona svíčku neviděla,ale já ano.Poradila mi,abych šla na hřbitov a dala vše do pořádku.Koupila jsem po škole svíčky,jednu jsem dala na hrob holčičky a další na okolní hroby.Od té doby svíčka za oknem zmizela.Já se ale na hřbitově pokaždé bojím dodnes.

Sen poradil

Zdědila jsem po babičce krásné jantarové korále.Nebyly příliš cenné,ale mému srdci drahé,protože si je přivezla ještě z carského Ruska,kde děděček působil v diplomatických službách.Dávala jsem na ně pozor,ale když jsou malé děti,všechno neuhlídáte.Jednoho dne se korále ztratily z poličky.Z dětí jsem žádné vysvětlení nevymámila,hledání bylo marné.Moc jsem jich želela,ale pak jsem se smířila se ztrátou.jednou v noci se mi však zdál velmi živý sen¨,ve kterém mi babička řekla,že jsou za knihovnou.Ráno jsem je tam opravdu našla!

Dívka z druhého břehu

Tenhle příběh je tak starý,že si někdy sama říkám,jestli se mi celý nezdál.Myslím,že ne,přestože když se stal,měla jsem vysokou horečku.Onemocněla jsem zápalem plic,což bylo tehdy za druhé světové války na pováženou.Stonala jsem v nemocnici,ale můj stav se nelepšil.Spíš naopak!Jednou v noci se mi hodně přitížilo.Uprostřed všeho blouznění se mi ale najednou zdálo,že vidím docela jasně.K mé posteli přistoupila velmi krásná dívka v hezkém kostýmku a kloboučku,usmívala se a mně se hned ulevilo,protože jsem ucítila závan chladného vzduchu,jako by někdo otevřel "okno"Pozdravuj Járu,Leničko,řekla jen a náhla tam nebyla.Vyprávěla jsem to později tatínkovi(maminku už jsem neměla)a ten úplně zesinal.Jeho bratr Jaroslav prý chodil s dívkou,která tragicky zahynula.Proto se nikdy neoženil.Když strýc Jára vyhrabal zažloutlou fotografii,krve by se ve mně nedořezal.Byla to určitě ona.

Ranní návštěvník

Dlouho jsem se rozmýšlela,zda vám mám napsat svůj zážitek,ale nakonec jsem se rozhodla,že ano.Předesílám,že mi je 65 let a jsem věřící.Bohužel mi před několika měsíci zemřel manžel.Dokud ještě žil,měl ve zvyku každé ráno rozsvítit lampičku,zapnout varnou konvici a pak se jít do koupelny oholit.Teď,kdy už není mezi živými,se alespoň dvakrát týdně sama rozsvítí lampička,zapne se konvice na horkou vodu a korálky,kterými se prochází z obýváku do kuchyně,se začnou jemně hýbat a ťukat o sebe.Když se to stalo poprvé,šla jsem s do koupelny opláchnout studenou vodou,abych se ujistila,že se mi to nezdá.Jakmile však vstoupím do koupelny,cítím silnou vůni vody po holení.Přesně té,kterou můj manželpoužíval.

Všem se zjevil


Můj příběh je pravdivý a kdo nechce věřit,nemusí.Před pěti lety jsme s manželem koupili hotel v horách. Krkonoše, takový ráj na zemi, kde padá sníh tak bílý a čistý, kde je pohádková zima a v noci klid, který je slyšet jako když navlékáš korálky na sříbrnou nitku.Těšili jsme se na podnikání, na kontakty s dětmi co přijedou na ozdravný pobyt,na lidi a na celý život,který byl před námi.Najmuli jsme zaměstnance, a protože to byl veliký hotel tak jich bylo nakonec 15.Rozjelo se nám to pomalu,napřed jsme si museli zvykat žít pohromadě s tolika lidmi jako s rodinou,protože v zimní sezoně se nikdo domů pět měsíců nedostal.Někdy bylo tolik sněhu,že jsme nemohli ani dojet rolbou nakoupit.Tak jsme žili a bojovali s denními problémy i se splácením uvěru,který nebyl malý.Ale měli jsme tolik plánů a elánu,že jsme odolávali a pomalu jsme za sebou měli první zimu.Začalo krásné jaro ,my jsme začali s uklidem, měli jsme čas si všichni dát do pořádku pokojíky ve kterých jsme žili a které byly našim dočasným domovem.Náš život ubíhal a my jsme si říkali, že jsme všechno zvládli a pomalu si dělali plány na zimu další.Ale stalo se něco co se občas stává a co navždy změní svět.Jediná vteřina stačila rozhodnout o mém dalším životě,životě vdovy se dvěma dětmi a pocitem,že nikdy nevyjde slunce v mojí duši.S pocitem,že musím přežít každý den, než děti budou samostatné a dospělé.Dnes ani nevím jak jsem zvládla dojet na policii převzít jeho věci,mobil plný krve, oblečení a osobní věci,na odtahovou službu podepsat odvoz vraku ve kterém naposledy vydechl.Po přečtení pitevní zprávy jsem byla se silami u konce , ale cítila jsem že mě něco drží, že mě něco nenechá padnout, že najdu sílu říci synovi, že otce nikdy neuvidí, že unesu jeho pohled na nebe a oči plné bolesti a slz.Musela jsem ve své kruté bolesti být ještě oporou svým dětem,řešit pozůstalost a pomalu se smiřovat s realitou... Po nějakém čase jsem se vydala do hotelu kde zatím převzal zodpovědnost švagr .Všichni byli hrozně milí, pozorní a já jim za to byla vděčná .Byl tam jenom personál,protože jsme měli dovolenou, druhý den se nevstávalo, tak se čas protáhl do nočních hodin.Ani nevím kdo s tím tenkrát začal ,ale ostatní se přidávali, až jsem s hrůzou zjistila,že se vlastně normálně baví o tom, že můj zemřelý manžel chodí po hotelu,že ho každý viděl a že už si na to všichni zvykli.Neumíte si představit, co udělá tohle s člověkem,který truchlí a který by tak strašně toužil milovanou osobu alespon na okamžik zahlédnout.Měla jsem strach a cítila hrozný pocit.Atmosféra byla jako v hororovém filmu,když se do šepotu všech přítomných ozvala rána.Když jsem uviděla co ji způsobilo,mohla jsem omdlít.Manželův oblíbený půllitr,který stal na pípě spadl a dokonce roztočil pivo.Všichni se hrozně báli ,ženský křičely a chlapům taky mrazilo v zádech.A pak se to stalo,najednou jsem cítila klid a mír v duši, začala jsem všechny uklidnovat,všem jsem říkala že se to dá vysvětlit a dokonce se odvážila odejít do prostor,kterých se všichni báli,,jenom abych je přesvědčila o tom, že tam není žádný duch.Mluvila jsem jako by to byl někdo jiný, jako by mi slova někdo posílal do a nemohla pochopit, že já takový nerváček a hromada neštěstí se v těch chvílích kdy všichni padají držím v klidu a dokonce je uklidnuji.Tahle noc odešla jako ty další a já začala o všem přemýšlet.Zatímco se na hotelu od té doby všichni báli, já se scháněla po něčem co by mi pomohlo tyhle věci pochopit.Dodnes si pamatuju okamžik kdy se mi dostala do rukou Bible.Vyhledala jsem kazatele,skamarádila se s jeho rodinou a celou Bibli nastudovala spolu s další křestanskou literaturou.Pocítila jsem něco tak nádherně očistujícího,tak uklidnujícího co se nedá popsat slovy.Pán Ježíš mi dal smysl do dalšího života.Odpověděl mi na spousty otázek a já dnes vím,že to byl on,kdo mě v těch nejtěžsích chvílích držel abych nepadla.V Bibli jsem našla i odpověd na to co se stalo oné noci v Krkonoších,v našem hotýlku.Satan,ten který ničí všechno dobré a který bere lidem víru,který udělá cokoliv ,aby obrátil člověka proti Bohu nám chtěl namluvit,že po smrti lidé chodí mezi námi.Chtěl využít naší bolesti a zjevit nám nějaký přelud, abychom spíše uvěřili spiritismu,než tomu co"je psáno".Vážení a milí lidé kteří si tohle čtete,pokud nevíte v životě jak dál,pokud chcete najít štěstí a vyrovnanost,pokud chcete život,zkuste se zamyslet nad tím tesařem z Nazarethu.Kdo to je,co pro nás udělal a hlavně proč.Zemřel za tebe i za mě tak si o tom přečtěte.Mě Ježíš dal sílu a víru.Dnes jsem znovu vdaná,vzala jsem si manželova kamaráda,který si osvojil mého synka a já věřím,že až se jednou s mužem uvidím tak mě pochválí.Pochválí mě za to ,že jsem synovi našla druhého nejlepšího tátu na světě.Dcera je dospělá,ale je také štastná že má takového otčíma.Uvědomte si že nikdy není pozdě a že máte dveře ke štěstí otevřené.Ale než začnete tu knihu knih číst,musíte si porozumět s jejím autorem.Stačí chtít a on Vám cestu ukáže.Přeji Vám hodně štěstí a životních ůspěchů-a hlavně -budme na sebe slušní a hodní.Amen.(autorka si nepřeje být jmenována) Brno

Volala o pomoc


To jsem se takhle jednou dohodl s kámošema,že si uděláme pěknej den.Bylo nás 5 vzali jsme si batohy,rybářské náčinní stan špekáčky k večeři a vydali jsme se přes les k rybníku,který byl těsně u lesa.Svítilo slunko,tak jsme se nejdříve ochladily v rybníku a dělali jsme blbiny u vody,když jsme se usušily tak jsme nahodily pruty a čekali sme,kdo první bude mít záběr.Čekat jme mohli ani ťuk,už nás to přestalo bavit venku se stmívalo,tak jsme postavily stan rozdělali oheň,že si pomalu opečeme špekáčky ,protože nám pěkně vyhládlo..do pozdního večera jsme seděli u ohně a povídali si,protože jsme rybu nikdo nechytil,před půl nocí jsme se rozhodli,že půjdeme spát abychom brzo ráno mohli zase nahodit,říká se přeci,že brzo ráno nejvíc berou.A zrovna když jsme usínali tak se to stalo........... Slyšely jsme hlas dívky,která volala o pomoc,nejdříve to bylo úplně z dálky a hlas se k nám stále přibližoval,všichni jsme dostali hrozný strach zda v lese někdo někoho nezamordoval nebo co..pořád to neustávalo tak jsme rychle zabalily stan a jak nejrychleji jsme uměli tak jsme utíkali domu,všichni do jednoho jsme to odvyprávěli rodičům a jedné mamince mého kamaráda to nedalo,a zavolala na policii co se nám stalo,byly druhý den prohledat les a nic nenašly,žádné stopy po vraždě,maminka kamaráda se zlobila,že si z ní dělá srandu a vymýšlí si,ale on si přivedl nás abychom to dosvědčily že jsme si nic nevymyslely.Pak někde na obecním úřadu se dočetli někde v archivu,že v tom lese byla zavražděna před více než 50 lety žena zrovna toho data co jsme tam chtěli stanovat.Nic není smyšlené vše je pravda takto jsem to prožil a můžu napsat,že jsem měl opravdu strach a to mi tenkrát bylo 19 let. Jakub z východních čech

Smrti se nebojím


O Vánocích uplynulo už 5 let ode dne,co mi zemřel manžel.Tenkrát byl Štědrý večer,ale jen malý umělý stromeček a svíčka na stole připomínaly Vánoce.Seděla jsem u manželovy postele a držela ho za ruku,ve které dohasínal život.Zbývaly mu už jen hodiny.Únavou mi padala víčka,ale najednou mě probralo tiché vrznutí dveří.Otevřely se,aniž by někdo vstoupil,a zase se zavřely.Svíčka,která před tím hořela malým plamínkem,zničehonic začala plápolat dlouhým téměř černým plamenem.Měla jsem velmi silný pocit,že někdo prošel kolem mne.Plamen svíčky byl chvílemi tak vysoký,že sahal skoro ke stropu.Hladila jsem manželovu ruku.Otevřel oči,podíval se na mne a řekl:Jsi tady? Jsem,odpověděla jsem.To je dobře.Už jsem tam byl.A kde? zeptala jsem se.Tam na druhém břehu,vysvětlil mi.Je tam takové ticho a klid.Bojíš se?zašeptala jsem.Ne,opáčil.Políbíla jsem ho na ruku.Pak usnul a už se neprobudil.Můj manžel byl nesmírně hodný a dobrý člověk.A já už vím,že smrt není zlá pro toho,kdo v životě koná dobro.Takový člověk se jí určitě nemusí bát. Jarmila z Ostravy

Noční záhada


Před mnoha lety jsem se za jednoho krásného zimního podvečera vypravil na procházku do blízkého lesa.Stmívalo se,ale sníh jiskřil v mrazu,široko daleko ani živáčka.Silnice,vedoucí lesem,byla slabě poprášená sněhem.Poměrně dlouho jsem šel a kochal se krásou zimní přírody,ale pak mě napadlo,že už jsem daleko a mohla by mě překvapit tma.Obrátil jsem se tedy a vracel se domů.V tom jsem zpozoroval,že se ve vzdáleném záhybu silnice objevila světla.Bylo mi to divné,auta tady jezdila jen vyjímečně a rozhodně ne v mrazu zimního podvečera.Ale tohle auto tady bylo,dokonce jsem slyšel z dáli i slabý zvuk motoru.Ušel jsem ještě kus cesty a v tom jsem si všiml,že světla zahnula do lesa.Napadlo mě,že si asi romantičtí milenci hledají tichý koutek - několik lesních cest tam opravdu bylo.Když jsem došel k místu,kde vůz odbočilhledal jsem cestu,kterou vjel do lesa.Jaké však bylo mé překvapení,když jsem jí nenašel.Nikde nic,žádná cesta,všude ticho a dokonale neporušená snhová pokrývka.Dodnes si tu záhadu nedokážu vysvětlit a ani nikdo z mých známých,kterým jsem to vyprávěl,si s tím nevěděl rady.Musím podotknout,že dodnes dobře vidím a že jsem byl plně při smyslech.To auto tam zkrátka jelo a pak zmizelo. Karel z Teplic

Bylo to znamení


V listopadu roku 1976,bylo zrovna venku sychravo.Lidé seděli raději doma.Moje maminka se tehdy se mnou,ročním miminkem,a mou pětiletou sestrou vypravila nakoupit do místního řeznictví.Když jsme vyšly z obchodu,na ulici nebylo ani živáčka.Najednou se ozval hrozivý zvuk,jako by někdo dupal po plechové střeše.Rozhlížely jsme se kolem,ale nikde se nic nepohnulo,jen ten hluk trval dál.Když jsme došly z nákupu domů,překvapilo nás velké množství bot u dveří našeho vchodu.Uvnitř seděla teta,strýc a bratranci a oplákávali smrt svého tatínka a dědečka.A moje maminka si hned spojila otcovo úmrtí s událostí,kterou jsme právě prožily.Jinak hodný a nenápadný člověk se takhle hlučně s námi přišel rozloučit.Už je to pomalu 30 let,ale když se sejde naše rodina,vždycky si to připomínáme.Máma a sestra stále slyší ten rachot a nahání jim husí kůži.Já si na nic samozřejmě nepamatuji,takže to tak drasticky neprožívám,ale často chodím na hřbitov a přemýšlím o rozloučení mého dědečka.Škoda že jsem si ho moc neužila.A ani babičky ne,zavolal si jí k sobě už za tři měsíce.Bylo to tak nečekané a rychlé,že se nestačila s námi rozloučit jako on. Iva z Třebíče

Po dědově smrti


Jednoho dne sem šel k babičce a otevřelo se samo od sebe okno , jenže sem měl pocit jak kdyby mě někdo sledoval k večeru se tam stalo něco neočekáváneho jako kdyby sem se dotl magické síly , ale bylo to daleko měl sem pocit jako kdyby po mě projela smrt je to asi tak 2 roky , je možné že se to stane někomu jinému . Lukáš z Olomoucka

Přišla mi dát sbohem

Ve dvě hodiny v noci mě zavolala jménem má matka.Probudila jsem se a vyskočila z postele.Stála tam matka,která nebyla jako obvykle v černém,nýbrž v bílém.Políbila mě a dávala mi sbohem.Přestože mi tehdy bylo už jedenatřicet let,chvěla jsem se po celém těle a už jsem nemohla usnout,neboť jsem věděla,že matčina návštěva i její sbohem něco znamená.Matka skutečně zanedlouho zemřela. Paní Libuše

Navštívil mě


Bylo mi devět let,když jsem ztratila otce.Truchlila jsem pro něj mnoho let a nemohla jsem se utišit.Jednou jsem si šla o Štědrém večeru lehnout,ale měla jsem v úmyslu ještě vstát a jít na půlnoční mši.Zrovna jsem měla vstávat,když jsem dostala strašnou koliku a musela jsem zůstat doma v posteli.Bolest brzy pominula,ale na mši už bylo pozdě,a tak jsem zůstala v posteli.Najednou jsem zaslechla,jak se otvírají dveře.Ozvaly se tiché kroky a podivné klepání.Byla jsem doma sama a dost mě to vyděsilo.Pak se stal zázrak - přicházel ke mě můj otec,zářil a byl krásnýjako zlato a průhledný jako opar.Vypadal jako za živa,rozeznávala jsem zcela zřetelně jeho rysy.Zastavil se vedle mé postele,laskavě se na mě díval a usmíval se.Pocítila jsem nesmírný pokoj a cítila se tak šťastná jako nikdy předtím...Potom odešel. Jitka z jižních čech

Proč nebožtík neztuhl?

Ráda bych vám převyprávěla příběh,který se skutečně odehrál v naší vesnici v polovině padesátých let.Tehdy tam onemocněl asi padesátiletý muž.Dostal rakovinu žaludku a po velkém utrpení nakonec zemřel.

Jak je na vesnici zvykem,vykoupali ho,oblékli a dali do otevřené rakve.Mrtvý leží doma,po dvou dnech bývá obvykle pohřeb.Ale tenhle nebožtík neztuhl.Vypadal stále,že jen spí,přestože nedýchal,ani srdce mu netlouklo.Příbuzní k němu přivolali několik lékařů na na poradu,lidového léčitele a už si nevzpomínám koho všeho ještě,aby si poradili,co si počít.Učení páni konstatovali svorně smrt,nad neexistující ztuhlostí se však velmi podivovali.Nedocházelo ani k žádným známkám rozkladu.Nakonec zvítězila venkovská pověrčivost.Příbuzní probodli nebožtíkovi srdce a pohřbili ho.Aby vdova nezůstala sama,rozhodly se sousedky,že s ní několik nocí přespí ve stavení.Hned první noc uslyšely,jako by na půdě nad nimi někdo chodil.Další noc si přizvaly jednoho muže.Na půdě se ozýval ještě silnější hřmot než předchozí noc.Třetí noc bylo ve stavení už několik statných chlapů,a jen co se ozval lomoz,šli nahoru.Půda ale byla úplně prázdná.Samosebou se to po vsi rozkřiklo,hodně se o tom mluvilo.Převládal názor,že mrtvý měl za svého života těžký hřích,ze kterého se nestihl vyzpovídat,takže teď jeho duše nemá klid a mělo by se jí nějak pomoci.Ale jak?Vdova v domě spát nemohla,přebývala u sousedky,ovšem i tam ji navštěvoval neznámý „duch“,který okolo ní rachotil a občas prý jako by ji tahal za ruce a za peřinu.Nakonec na tom byla tak špatně,že ji vzali do nemocnice.Doktoři prý poprosili její nejbližší přítelkyni,aby se obrátila na některého z lidových léčitelů.Nakonec se našel muž,který slíbil,že jí pomůže.Zůstali spolu tři dny o samotě,půlnoci vždycky strávili na hřbitově.Žena nám připadala stále klidnější.Ten muž také řekl,že pokud by se opakoval případ,že mrtvý neztuhne,měl by jít někdo z příbuzných v pohřebním průvodu těsně za rakví a házet mák.Hříšná duše se prý zdrží sbíráním máku a nebude už nikdy nikoho obtěžovat.

Nadbytečný nebožtík

Nedávno se naše rodinná rada usnesla,že přemístíme všechny nebožtíky,kteří „obývali“rodinný hrob,z velkého pražského hřbitova na malý venkovský hřbitůvek ve vesničce,kde jsme si pořídili domek a rozhodli jsme se tam s manželem na důchod odstěhovat.Říkali jsme si,že se sluší,aby se o hrob pravidelně někdo staral,a dojíždět do Prahy by bylo pro nás dost z ruky.Celkem jsme měli mít ke stěhování čtyři urny.S mojí maminkou,mým tatínkem,mým strýcem a mojí malou sestřičkou Emou,která umřela těsně po narození za druhé světové války.Všichni tito mému srdci nejmilejší lidé měli také na mramorovém náhrobku svá jména,data narození i úmrtí.Když jsme dali hrob otevřít,že urny vyjmeme,abychom je mohli převézt jinam,zůstala jsem  překvapením celá zkoprnělá.V hrobě byla ještě jedna,pátá urna.Docela obyčejná,určitě hodně stará.Nikde na ní nebylo žádné registrační číslo,žádné označení,nic.Začali jsme se vyptávat celé rodiny.Ale z příbuzných nikdo nic nevěděl,netušili jsme,kdo by to mohl být a ani jak se urna do našeho hrobu dostala.Snad by něco věděla maminka,jenže té už jsem se zeptat nemohla.Co teď?Dala jsem tedy i pátou urnu uložit na nové stanoviště s ostatními a pomyslela sem si,že tu záhadu už nikdy nerozluštím.Snad ze zvyku jsem položila na desku nového hrobu jen čtyři svíčky.Nešly ale zapálit.Respektive šly,ale jakmile hořely všechny,náhle je zhasl závan vzduchu,přestože bylo téměř bezvětří.Začaly se mi vybavovat všechny různé příběhy,co jsem kdy o hřbitovech slyšela,to víte,ruce se mi chvěly,byla bych radši hned odešla,měla jsem všelijaké myšlenky.Pak jsem si vzpomněla na ostatky neznámého či neznámé.Když už o něm víme,měli bychom asi vzpomenout i na něj.Přidala jsem ještě jednu,pátou svíčku.Postupně jsem zažehla všech pět plamínků a ty už zůstaly hořet.Od té doby nikdy nezapomínám ani na neznámého či neznámou.

Jitka A.Olomoucko.