Moderní politika - dělení pokladu

Moderní politika vzniká z holé nutnosti postarat se o moc, kterou

během dlouhých staletí soustředili ve svých rukou tradiční panovníci.

Nezměrný poklad, který tito vládci pečlivě nasbírali, nese jméno stát.

Obrovská nashromážděná moc, jež je v instituci státu ukryta, má však

silně ambivalentní povahu: může celou společnost ohrozit, ale může

být také využita k docela dobrým účelům. Moderní politika je proto od

počátku nesena dvojí snahou. Jednak usiluje o to, učinit moc státu

pokud možno neškodnou, zároveň chce s její pomocí rozdělovat

nejrůznější dobro, produkované celou společností.

Veškerá moderní politika se tak točí kolem jediného, ovšem ne právě

jednoduchého problému: co si počít se státem, když už ho tady bez

vlastního přičinění, pouze z vůle předmoderních monarchů jednou

máme. Při jistém zjednodušení tak lze moderní politiku redukovat na

tři základní okruhy otázek:

První otázka se ptá po zdůvodnění a ospravedlnění existence státní

moci: Proč stát koneckonců nerozpustit, jestliže staré vládce lid

jednou provždy vyhnal? Druhá otázka zkoumá meze státní moci: Jak

držet stát v šachu, aby se jeho mocná mašinérie nevymanila zpod

kontroly? Pokud se společnost bez státu neobejde, jak ji před ním

účinně ochránit? Třetí otázka je otázkou po možném užitku ze státu:

Jakým způsobem a k čemu lze stát nejlépe využít? Jak obrátit možný

zdroj zla ve spolehlivého garanta dobra?

Ze všech tří otázek právě ta první má pro celou politiku význam

zásadní. Snad proto jí bývá věnována pozornost ze všech nejmenší.

Čím ospravedlnit moc státu?

Jednoduchá otázka Proč stát vlastně nerozpustit stojí u kořene

veškeré politiky, byť si to její aktéři z důvodů vcelku pochopitelných

příliš nepřipouštějí. Zpochybnění státu by zpochybnilo jejich vlastní

raison d'etre, připravilo by je o možnost usilovně a neúnavně řešit

četné problémy, které právě z existence státu plynou. Proto jsou zcela

právem za největší nepřátele moderní politiky téměř jednomyslně

považováni anarchisté. Ne snad kvůli tomu, že by byli nutně násilničtí

a již jaksi ze své povahy nepřípustně chaotičtí. Potíž s nimi je

mnohem závažnější. Pokud by anarchisté přece jen nějakým

zázrakem prosadili svůj ideál samosprávné společnosti, jež by byla

schopna seberegulace bez zásahů státu, veškerá agenda moderní

politiky by se stala nadbytečná a povolání politik by mohlo zmizet ze

seznamu úctyhodných a poměrně slušně placených profesí.

Politici však ignorují zásadní otázku veškeré moderní politiky ještě z

jiných důvodů, nejen kvůli obavám z realizace myšlenek anarchismu.

Věnují jí tak nepatrnou pozornost proto, že jsou navyklí pohybovat se

v rámci myšlenkového světa, který zcela spontánně považuje

existenci státu a státní moci za něco, co je jednou provždy zaručeno.

Toto přesvědčení vyrůstá v evropském myšlení od samého počátku

novověku a už v 16. století dostává pevné obrysy. Tehdy vzniká a šíří

se učení, podle něhož jediným a nejvyšším důvodem pro existenci

státu je - prostý zájem státu na tom, aby existoval.

Podle představ tradovaných přinejmenším od 16. století je stát tou

nejvyšší mocí, představuje moc naprosto suverénní, moc, která

neskládá účty ze svého jednání nikomu, neboť ve své neomezené

moudrosti je zcela neomylná. Je velkou ctí a posláním oddaně sloužit

něčemu tak dokonalému. V moderní politice pak jde o to, jak

kontrolovaně uvolňovat obrovskou energii státu, aby pod přísným

dohledem sloužila všem, a jak zabránit tomu, aby po protržení hrází

nemohla, podobna povodni, páchat nedozírné škody na lidech a na

majetku.

Představa o nezbytnosti státu a posvátnosti jeho postavení roste

přímo úměrně s jeho mocí. Zatímco se pověrčiví panovníci temného

středověku považovali ve své neosvícenosti pouze za obyčejné boží

služebníky, čím hlouběji vstupujeme do doby moderní, sebevědomí

vládců sílí, mohutní a košatí. Nejeden moderní reprezentant státní

moci se liší spíše jen mírou otevřenosti než skromnosti od anglického

krále Jakuba II., jenž kdysi prohlásil: Králové jsou oprávněně nazýváni

bohy, protože vykonávají něco jako moc boží na zemi. Jestliže

uvážíte, jaké jsou boží atributy, napadne vás, že se všechny spojují v

osobě krále.

Rodokmen moderního státu lze vcelku spolehlivě sledovat již od dob

knížecích dvorů. Od konce 15. století, kdy se zatím ještě nesměle a

po malých krůčcích v tomto prostředí konstituoval, shromažďuje

moderní stát postupně veškerou moc, jež byla až dosud volně

roztroušena po teritoriu, aby ji pevně sevřel do svých hranic. Na

učencích zůstává, aby existenci této moci vyložili jako něco vysoce

žádoucího. Od dob Nicollo Machiavelliho a Jeana Bodina je v

suverénním státu spatřován zároveň moudrý lékař i obratný chirurg,

jenž dokáže léčit veškeré neduhy své doby. Sedmnácté století je

státní mocí oslněno ještě více a v koncepcích Thomase Hobbese a

Barucha Spinozy přidává přesvědčení, že zájem státu a blaho,

bezpečí a pohoda těch, kdo v něm žijí, jdou vždy ruku v ruce. Velikost

státu se už nemá měřit pouze válečnými úspěchy, ale také mírou

bezpečí a prosperity jeho obyvatel. Spolu s tím se rodí problematický

názor, podle něhož není zapotřebí souhlasu lidu, je-li jednáno v jeho

zájmu a pro jeho dobro. Tento názor je blízký a sympatický

absolutistickým panovníkům, kteří svůj stát prezentují jako nástroj

povolaný uskutečňovat veřejné blaho.

Jak konstatuje ve své slavné knize o státní rezóně Friedrich

Meinecke, pod heslem blaha lidu a veřejného dobra, pod heslem

salus populi a bonum publicum se oklešťovaly svobody stavů,

poddaní byli nuceni ke kontribucím a zvyšovaly se jim povinnosti, byli

vystěhováváni jinověrci a vedly se zbytečné války. Žádné strádání,

žádné utrpení a příkoří není dost veliké, zjišťovali absolutističtí

panovníci, slouží-li povznesení všeobecného blaha.

Po dlouhá staletí tradovaná myšlenka o všeobecné blahodárnosti

veškerého počínání státu byla jen posílena v důsledku změn, k nimž

došlo v průběhu měšťanských revolucí. Když ovšem bývalí poddaní

násilně svrhli, či jen pokojně odstavili své bývalé panovníky, zdědili po

nich kromě všemocného státu také nutkání definovat veřejné či

všeobecné blaho podle momentální potřeby těch, kdo byli právě u

moci. Ani princip formální rovnosti všech občanů na tomto starém

zlozvyku příliš nezměnil.

Spíše naopak, moderní demokratizující se stát musel od počátku čelit

paradoxu, který německý politolog Robert Michels později popsal jako

železný zákon oligarchie. Základem demokratického uspořádání je

rovnost. Jestliže má však určitá organizace prosadit rovnost všech

svých členů, musí být mocnější než jsou síly těch, kdo by chtěli

rovnost popírat. Aby svůj ideál rovnosti prosadila, musí být organizace

dostatečně akceschopná, musí být řízena pevnou rukou. Ti, kdo stojí

v jejím čele, tak musejí mít, chtějí-li bojovat proti privilegiím

dostatečně účinně, sami velmi silné až privilegované postavení.

Pokud by se svých privilegií vzdali ve prospěch rovnosti, celou

organizaci to oslabí a spravedlivý boj za rovnost vedený proti

stoupencům privilegií bude ztracen.

Moderní politice tak s příchodem demokracie přibyl nový problém,

který státníky v dobách absolutismu nijak netížil: Jak zachovat stát v

celé jeho síle, aniž by se stával nevyčerpatelným zdrojem stále

nových a nových nerovností a privilegií?

V tomto bodě rozdělilo hledání odpovědi na otázku Čím ospravedlnit

moc státu celou společnost do dvou táborů. Podle prvého z nich mají

skupiny privilegovaných a vyvolených větší šanci než kdokoliv jiný

obsadit významné státní funkce a tím dále posílit své zvýhodnění.

Především ti, kdo dokáží ve zdánlivě zcela apolitické oblasti podnikání

a hospodaření získat značné bohatství, získávají moc nad těmi,

kterým se to z různých důvodů nepodařilo. Jejich sociální vliv roste a

poslední krok - ovládnutí státu - je pak už jen otázkou času. Kontrola

státní moci jejich panství nad zbytkem společnosti dovrší a umocní.

Druhý tábor namítá, že existuje mnoho způsobů, jak mohou určité

skupiny ve společnosti získat nadvládu nad ostatními, a že cesta

kumulace majetku poctivým podnikáním patří k těm nejpracnějším a

ze všech nejzdlouhavějším. Mnohem jednodušší je například zmocnit

se státní mašinérie přímo, třeba pod záminkou kritiky těch, kdo mají

majetek. Společnost se opět rozdělí na vlivné a na ty, kdo zůstávají

bez vlivu, i když o majetek, to je pravda, přijdou svorně všichni.

Ve všeobecném opovržení se opět ocitají anarchisté, třebaže jsou

ochotni přiznat část pravdy oběma znesvářeným táborům. Z jedné

strany jsou kritizováni za neúctu a nedostatek důvěry vůči těm, kdo se

domohli velkého vlastnictví, ze strany druhé zase za odpor vůči těm,

kdo by se pod heslem zrušení soukromého vlastnictví stali rádi

majiteli všeho a všech.

Anarchisté mají nesporně pravdu v tom, že formální rovnost sama o

sobě ještě nezaručuje nezávislost. Již v antické polis si byli plnoprávní

občané zcela rovni, všichni však byli naprosto pohlceni obcí, ve které

žili. Městský stát mohl kontrolovat veškeré jejich aktivity, celá

ekonomická oblast byla k dispozici veřejnému zájmu, náboženská víra

oslavovala obec a kulturní aktivity sloužily k symbolizování naprosté

suverenity celku nad životy všech jeho členů. Jak zdůrazňují klasičtí

filologové, dokonce ani řecký jazyk, který ve své citlivosti dokázal

vyjádřit všechny drobné odstíny mysli, neznal žádné slovo pro

označení pojmu společnost, který by byl odlišný od pojmu státu či

města. Jediné slovo polis muselo vystačit k vyjádření všech těchto

dnes tak různých významů.

Též v prostředí modernizující se Evropy o celé dva tisíce let později

byla rovnost na vzestupu, aniž by se tím zpočátku nějak zvýraznila

nezávislost individuí na všemocném vrchnostenském státu. V zájmu

státní rezóny byla postupně odbourávána privilegia všech stavů, a

když s tím byl panovník hotov, považoval se sám už jen za prvního

služebníka svého národa či za prvého mezi služebníky státu, jak

míval ve zvyku říkat řadový obyvatel Pruska Friedrich Veliký.

Anarchisté mají prostě pravdu v tom, že ani vynález rovnosti všech

poddaných a později občanů nezabrání automaticky tomu, aby výkon

kontroly státu v té či oné formě nezvýhodňoval samotné jeho

kontrolory. Hledají se tedy jiné mechanismy, které by měly rizika

plynoucí z obrovské masy nakupené moci alespoň zmírnit.

Kde jsou meze státní moci?

Hlavní zásada moderní politiky je zřejmá: Není-li možno (a snad ani

záhodno) odstranit stát a spolu s ním dělbu na vládnoucí a ovládané,

je třeba alespoň dosáhnout toho, aby ti, kdo zrovna vládnou, měli z

těch, které ovládají, větší strach, než jaký mají ovládaní z

vládnoucích. Pokud to z nějakého důvodu zajistit nelze, pak nelze

mluvit ani o demokracii. Zbývá potom již jen volba mezi státem

despotickým, autoritativním, či totalitárním.

Jak ale této žádoucí dělby strachu a obav v politickém systému

dosáhnout? Tento politologický oříšek je vlastně jediným větším

problémem moderní demokracie. Klasický recept je znám

pochopitelně již od dob Aristotela a v moderním politickém myšlení

našel výraz v díle barona de Montesquieu. Řešení spočívá v tom, že

se důsledně oddělí a v rovnováze proti sobě udržují tři druhy moci -

zákonodárná, výkonná a soudní. Bohužel to, co je v teorii zvládnuto

perfektně, nemusí fungovat stejně bezvadně v praxi a veškerý přínos

plynoucí z dělby moci je ztracen, podaří-li se elitě ovládnout všechny

tři její tak pečlivě rozlišené formy. Pokud chce elita zůstat elitou, snaží

se takové kontroly těmi nejdůmyslnějšími způsoby dosáhnout. A zcela

paradoxně se jí to může podařit s využitím dvou dalších pojistek, které

byly na ochranu před soustředěnou mocí státu vynalezeny.

Prvá z obou pojistek spočívá v tom, že se oproti sféře čistě politické

moci vymezí oblast odlišného typu vlivu. Tento postup není nikterak

nový. Mohl se nechat inspirovat například evropským středověkem,

kdy po tisíc let spolu na tomtéž území navzájem soupeřila moc

světská s mocí církevní. Moderní stát sice dokázal církev od počátku

novověku postupně domestikovat a zájmy politické nadřadil věcem

duchovním, brzy se však přímo uvnitř jeho tak pečlivě střežených

hranic přihlásil o slovo nový a neméně ambiciózní sektor, sektor

ekonomiky.

Především od konce 18. století se právě ekonomika se svými

strukturami, vazbami a svými zájmy stále více emancipuje od státní

moci. Posledním svědkem toho, nakolik bylo v minulosti hospodářství

jen podřízenou součástí státní domácnosti, jejíž vzorný chod mělo za

úkol zajišťovat, bylo učení a praxe merkantilismu. Po tomto slavném,

avšak historicky jen epizodickém projevu vítězství myšlenky naprosté

suverenity státní moci, se národní ekonomika nezadržitelně vymaňuje

z područí státu, z dosahu jeho politiky, nakonec i z horizontu jeho

národa. Epocha nadnárodních firem nerespektujících hranice států je

sice ještě vzdálená, období supremacie politiky v hranicích národního

státu však již pozvolna končí.

Moderní ekonomika se svými zájmy po celé 19. století buduje, v

různých zemích různým tempem, svůj vlastní stát ve státě. Liberální

heslo laissez-faire, laissez-passer vyjadřuje přesvědčení, že bez

zásahu státu, tedy jako samostatný sektor řídící se svými vlastními

potřebami, se bude národní ekonomika vyvíjet mnohem zdravěji a

dynamičtěji, než pokud zůstávala služkou politické moci. Koneckonců

na tom vydělá i stát a hlavně jeho občané.

Druhou pojistkou proti snahám o uzurpaci veškeré moci státem se

mají stát politické strany. Zatímco v případě ekonomiky se jednalo o

vymanění celého významného sektoru lidských aktivit z dosahu státu,

v případě politických stran má být pojistka instalována přímo

uprostřed samotné sféry politiky. Zatímco sektor ekonomiky má

omezit oblast politiky zvenčí, politické strany ji mají soustavně tříštit

zevnitř. Nikoliv náhodou byly historickým předchůdcem politických

stran právě soupeřící kliky a frakce na knížecích a královských

dvorech, které se v ustavičném politickém boji a hašteření navzájem s

velkou spolehlivostí neutralizovaly.

Politické strany vznikají pochopitelně z čistě praktických důvodů v

procesu rozšiřování volebního práva. Jejich úkolem je formulovat

zájmy, které ve společnosti vykrystalizovaly, vtělovat je do politických

programů, a tak pomáhat voličům orientovat se v málo přehledném

politickém terénu. Toto poslání však není nejdůležitější a inteligentní

volič by si i bez stranické nápovědy své priority nepochybně našel.

Avšak díky tomu, že každá z politických stran sleduje odlišný program

a přímo z principu se do krve přou nejednou i o věci zcela malicherné,

tříští se síly politicky aktivních a již tolik nehrozí, že se spojí, aby

nastolily novou, pochopitelně že vysoce stabilní formu despocie.

Obě pojistky proti příliš silné státní moci patří nesporně k tomu

nejdůmyslnějšímu, co moderní politika vymyslela. Právě tak je zřejmé,

že obě pojistky mohou poměrně snadno selhat a začít působit přímo

proti svému původnímu účelu. Ekonomický sektor, který s pádem

absolutismu setřásl jho politického dohledu, se může sám pokusit

podrobit svému vlastnímu diktátu celý zbytek společnosti. Pokud tak

činí pod starým liberálním heslem laissez faire, bývá docela obtížné

takový pokus zavčas rozpoznat. Pojistka v podobě politických stran

dokáže zdegenerovat jinými způsoby. Soupeření stran se může

proměnit v umně sehrávaný rituál, ve vnější fasádu, pod kterou

probíhá přátelská výměna postů a vlivů. Soupeření se může naopak

také proměnit ve svůj vlastní samoúčel, což potom brání tomu, aby se

strany domluvily na opatřeních, jež by prospěla skutečně všem.

Nejsmutnější příklady tohoto neduhu by bylo možno donekonečna

uvádět z oblasti ekologické.

Jakkoliv ošidné mohou být jednotlivě obě pojistky, jež mají bránit

společnost před dopady kumulované politické moci, jejich kombinací

vznikla zcela nová kvalita, která představuje významnou inovaci z

hlediska toho, co lidé při řešení veřejných problémů k dispozici mají.

Jedná se o občanskou společnost.

Obsahově má občanská společnost blízko k prvém typu pojistky proti

všemoci státu. Stejně jako celý sektor ekonomiky, který si dokázal

vydobýt úctyhodný prostor vyňatý z dosahu politické moci, také

občanská společnost tematizuje otázky, jež překračují úzce politické

kladení problémů. Kromě ekonomických témat jsou to například

problémy vzdělávání a akademických svobod, problémy náboženství

a svobody vyznání, problémy kulturní a svobody svědomí, problémy

ekologické a práva zvířat.

Po stránce formální zase vykazuje občanská společnost určitou

podobnost s politickými stranami. Nejrůznější spolky, občanské

iniciativy a sdružení, které ji tvoří, hájí podobně jako politické strany

dílčí zájmy jednotlivých skupin obyvatelstva. Tento svůj specifický

zájem prosazují tu v ostrém soupeření, jindy zase ve smířlivé

kooperaci s jinými podobnými skupinami. Občanská společnost se tak

zároveň snaží být na státu zásadně nezávislá (podobně jako sektor

ekonomiky) a zároveň chce zcela vážně mluvit státu do jeho politiky

(podobně jako politické strany). Nakolik výbušnou situaci to zakládá,

je zřejmé.

S jistou mírou zjednodušení lze říci, že se občanská společnost od

počátku vymezuje v přímém protikladu k vlastnostem státu. Logika

státu je založena na závaznosti příkazů, na možnosti vynutit jejich

splnění, na jednoznačném vymezení práv a povinností občanů.

Občanská společnost je naopak sférou dobrovolnosti a zcela

spontánního sdružování pouze na základě společně sdílených zájmů

a idejí.

Za tímto krajně zjednodušeným vymezením se však skrývají závažné

interpretační rozdíly a již od konce 18. století existují minimálně tři

značně odlišná pojetí občanské společnosti. Všechna počítala tehdy

ještě výhradně s muži a vlastníky jakožto s přirozenými nositeli

občanských ctností. Lišila se ovšem výrazně v tom, jaké vlastnosti

těmto mužům přisuzovala.

Podle anglického historika Adama Fergusona se zámožní a osvícení

občané energicky zasazují o udržení veřejného ducha, což státu brání

sklouznout zpět k despocii. Nevytvářejí si přitom své vlastní spolky a

sdružení, angažují se přímo ve státních funkcích a v institucích státu.

Občanská společnost podle Thomase Payna si naopak vystačí

prakticky bez státu. Je totiž výrazem rozvinuté schopnosti občanů

regulovat si své vlastní aktivity a řídit svou kooperaci naprosto sami.

Minimální stát pak nemá vůči občanské společnosti prakticky žádná

práva, má vůči ní pouze povinnosti.

V Hegelově pojetí jsou naopak reprezentanti občanské společnosti

líčeni jako nezodpovědní sobci, kteří za každou cenu slepě hájí své

úzké osobní zájmy. Pokud by stát nepůsobil v jejich nekonečných

sporech a věčném dohadování jako moudrý arbitr, jejich slepý

egoismus by dokázal pohřbít celou společnost a rozvrátit ji v

naprostém chaosu.

Koncept občanské společnosti tak v sobě od počátku skrývá celou

škálu odlišných, ba až protikladných významů. Jednou je vyzvedáván

jako projev uvědomělého a cílevědomého občanství, podruhé jako

výraz svobodné a autentické sociability, jindy má zase punc

nezodpovědného a rozkladného sobectví. Ve všech případech je

však, alespoň ve svých počátcích, občanská společnost definována v

protikladu ke státu a státní moci. Ve všech případech je přitom její

vznik umožněn teprve díky oddělení soukromého a veřejného, tedy

díky procesu, jenž zakládá jeden z nosných pilířů moderní doby.

Občanská společnost jako mluvčí sféry soukromí se však časem

přestává spokojovat s hledáním odpovědi na otázku vyslovovanou v

obraně před vševládnou mocí: Nakolik může veřejné zasahovat do

soukromého života občanů? Stále naléhavěji klade otázku mnohem

ofenzivnější: Nakolik mohou soukromí občané korigovat chod věcí

veřejných?