Jak mít užitek ze státní moci?

Nikoliv náhodou se moderní politika vyprofilovala na pravolevé ose.

Síly pravice a levice se mimo jiné liší právě svým přístupem ke

dvojjedinému zadání, jež vyplývá z existence státu. Pravice se snaží

nejrůznějšími způsoby držet v šachu obrovskou státní moc, které příliš

nedůvěřuje. Stále si totiž pamatuje, nakolik diskriminovanou pozici

míval zámožný třetí stav v podmínkách absolutistických monarchií.

Snaží se pacifikovat a omezovat stát podobně jako on kdysi sám

pacifikoval a omezoval válečnickou feudální společnost.

Levice se státu tolik nebojí. Vybavují se jí spíše vzpomínky na to, jak

se moderní státní moc v dobách osvícených panovníků snažila

povznášet nejširší vrstvy a osvobozovala je od přežitků feudálních

poměrů. Levice spoléhá na to, že po odstranění panovníků lze celý

státní mechanismus péče o povznesení společnosti provozovat

mnohem účinněji, praktičtěji, velkoryseji a především demokratičtěji.

Chce státu využít k rozdělování dobra produkovaného zásluhou celé

společnosti.

Pravice a levice reagují v zásadě na tytéž otázky, podávají však v

mnoha ohledech výrazně odlišné odpovědi. Společně sdílejí

přesvědčení, že stát, který býval kdysi přísným a neúprosným pánem,

může být nyní proměněn ve spolehlivého a užitečného sluhu. Vleklý

spor však přetrvává v názoru na to, jak toho dosáhnout. Proti

pravicovému heslu státu sice malého, avšak silného staví levice heslo

státu sice velkého, ale hodného.

V základu celého sporu stojí značně odlišná představa o tom, co je

vlastně společensky spravedlivé. Podle názoru pravice je správné,

aby stát v roli rozhodčího jen zpovzdálí sledoval průběh volného

soupeření občanů o žádané statky a služby. Zasáhnout do hry smí

pouze v případě, že by někdo ze zúčastněných porušil pravidla hry a

zachoval se nedovoleným způsobem. V tom případě musí však

zasáhnout naprosto nekompromisně a toho, kdo hru narušil, musí

tvrdě potrestat.

Levice proti tomu namítá, že samotná pravidla hry nejsou vůbec

neutrální, nýbrž jsou stanovena způsobem, který už sám o sobě určité

hráče trestá a jiným nahrává. Soudcovská role státu, pokud by se

měla omezit jen na přihlížení, byla by jen pokryteckým souhlasem s

těmito nefér pravidly. Je třeba, aby stát dokázal různá znevýhodnění

přiměřeně kompenzovat. Tam, kde je toho zapotřebí, má být stát

rozhodčím. Zároveň však musí dokázat povzbudit slabšího ze

soupeřů a v případě potřeby vhodně podpořit ty, kteří by bez jeho

fandění na hru stále jen dopláceli.

Pravidla hry, o kterých je zde řeč, jsou pochopitelně dána zákony trhu

a zřejmě vůbec poprvé je zcela explicitně vyjádřil v jednom ze svých

kázání evangelista svatý Matouš: Tomu, kdo má, bude přidáno. Tomu

však, kdo nemá, bude odňato i to, co má. Vyjádřeno poněkud

moderněji: Při stejné míře zhodnocení nerovných investic míra

nerovnosti vzrůstá. Vyjádřeno poněkud srozumitelněji: Z hlediska tržní

spravedlnosti je zcela korektní, aby při stoprocentní návratnosti

investice ten, kdo vložil korunu, získal další korunu, a ten, kdo vložil

miliardu, získal další miliardu. Proč má jeden možnost vkládat pouze

drobné, zatímco jiný investuje po miliardách, to trh zkoumat nechce a

ani nemůže. Výsledkem přátelského utkání hravých tržních sil je

neúprosné rozevírání nůžek mezi tržně úspěšnými a neúspěšnými.

Rozdílné představy o tom, co je sociálně spravedlivé, úzce souvisí s

rozdílným obrazem hráčů, jež pravice a levice vidí po tržním hřišti

pobíhat. Zatímco pravice si již po dvě stě let představuje účastníky

trhu v podobě mladých a vzdělaných (původně pouze bílých)

zámožných atletů bez závazků, levice si již v průběhu 19. století

povšimla, že na hrací ploše se pohybují nejednou také lidé starší,

méně vzdělaní, nejrůznějším způsobem handicapovaní. Právě o nich

svatý Matouš soudil, že jim bude odňato i to, co nemají, a právě jim by

měl stát přiměřeně fandit.

Spory mezi pravicí a levicí o to, jak spravedlivě rozdělovat dobro v

podobě žádaného zboží a služeb, ale také pracovních příležitostí či

sociálních dávek a zajištění, trvají se střídavým výsledkem již zhruba

dvě stě let a po celou tuto dobu tvoří zvlášť obsáhlou a mimořádně

konfliktní oblast politické agendy. Situace je o to složitější, že

občanská společnost, ve kterou je skládáno tolik nadějí v její roli

pojistky proti mocenským ambicím státu, nemusí potřebným nijak

zvlášť pomoci. Občanská společnost nebyla, přinejmenším ve svých

počátcích, nijak zvlášť citlivá v otázkách nerovné distribuce

materiálních statků, či pauperizace celých společenských skupin.

Zdůrazňuje především svobodu, individuální autonomii, možnost

volby pro každého. Ve slovníku občanské společnosti je jen málo

místa pro výrazy vyjadřující různost životních šancí či protikladnost

bohatství a chudoby. Je to vcelku pochopitelné. S heslem občanské

společnosti přišli jako první v 18. století soukromí vlastníci, jejichž

problémem rozhodně nebyla chudoba. Sociální nerovnosti jim tolik

nevadily. Mnohem více je mrzelo, že nemohou své vlastní solidní

materiální zajištění doprovodit dostatečně silným hlasem v politice.

Vycházeli ostatně ze starověkého pojetí demokracie, ve kterém

platilo, že hlas na veřejném fóru má pouze ten, kdo si své existenční

problémy dokázal slušně vyřešit v rámci své domácnosti, v rámci

oikos. Ostatní svobodné občany na fóru se svými existenčními

starostmi nikdo neobtěžoval.

Občanská společnost nebyla na počátku nijak zvlášť citlivá, jak věděl

ostatně již Hegel, ani v případech, kdy hrozilo ovládání celých

společenských vrstev vrstvami jinými. Liberálové zůstávali v tomto

ohledu naprosto klidní, protože vycházeli z předpokladu, že jedině stát

dokáže vytvářet neúnosnou mocenskou asymetrii, pouze státu se

může podařit celé společenské vrstvy despoticky ovládnout. Tato

optika byla zakódována v postojích občanské společnosti ještě z dob

absolutismu, kdy byla podložena vlastní historickou zkušeností

majetných měšťanů.

Slabá rozlišovací schopnost občanské společnosti se zprvu týkala

také například hrozby ustavení drobných oligarchií místního významu,

jež mohou vznikat zcela bez přičinění centrální státní moci, a dokonce

proti její vůli. To bylo dáno hlubokou vírou, že se nemohou v žádné

podobě vrátit stará privilegia, která právě moderní stát lokálním

notáblům v průběhu několika staletí dokázal odejmout. Jako kdyby

hrady, jež kdysi rozkázal rozbořit, nemohly být již nikdy a v žádné jiné

podobě vystavěny, a jako by rody, kterým kdysi přikázal odevzdat

zbraně, si nemohly časem pořídit zbraně jiné a mnohem mocnější.

Jan Keller

ekolog, sociolog, publicista, profesor na filozofické fakultě v Brně na

katedře sociálních studií, kde se věnuje problematice sociologických

teorií a otázkám byrokratizace velkých organizací

Britské listy 17.4.2002

Co dodat? Everygreen! Meleme dokola jen o tom samém a skutek

utek.

Krátce odevšad

Budějovický Budvar, který chce vláda ještě v tomto volebním

období privatizovat či na prodej připravit, projde hloubkovou

kontrolou. Premiér Mirek Topolánek ve spolupráci s ministrem

zemědělství Petrem Gandalovičem chtějí prověřit podezření,

zda tato státní firma neuzavřela některé nevýhodné obchodní

smlouvy, například se svým odvěkým americkým rivalem

Anheuser-Busch.

Další tunel v režii ODS. Majetek po generace získávaný se

díky několika nýmandům prošustruje.

Ačkoli po dlouhých tahanicích o místa v české parlamentní

delegaci, která v sobotu odjíždí studovat americké radary na

Marschallových ostrovech a na Aljašce, si komunisté

vybojovali účast, přesto za oceán jejich zástupce neodletí.

Poslanec Alexander Černý se nedočkal víza a tak zůstane

doma.

Dobré místečko si našel major Teraski v emerice. Teď hezky

půjedme kupředu, levá, levá, ale čo to vravím pravá, zpátky ni

krok!

Dovolte ještě jednu malou poznámku nakonec. Od příště budou

všechny komentáře z pohledu toho, kdo zpracovává program strany.

Už tedy ne takové nahodilé, intuitivní.

Neoznačené příspěvky jsou převzaty a volně zpracovány z

různých internetovách zdrojů. Renčínovy karikatury jsou

převzaty z internetových stránek deníku NOVINKY.CZ

Vydává

Moje Neziskové Nakladatelství

MNN@seznam.cz

© Jaroslav Fišer

toto číslo vyšlo 27. dubna 2007

SVOBODNÉ SLOVO Z VYSOČINY 07 P04.odt